Blíží se 1. květen, 1. máj čili Svátek práce. Jako dítě mám na socialistické oslavy tohoto svátku sice matné, ale hezké vzpomínky. Tehdy jsem samozřejmě nepátrala, jaké je pozadí této doby...
Na 1. máje se prostě šlo do průvodu a hotovo. Podřídit se kolektivu bylo jedno z pravidel a vyčnívat bylo nežádoucí. Ti, kteří do průvodu nešli, nebo šli, ale „hrdě“ nesli rudý prapor vlájící stejně jako jejich dlouhé vlasy (u pánů), na nohou měli ošoupané rifle a tenisky „číny“, se pak museli ze svého činu zodpovídat příslušným orgánům a soudruhům. A nebyla to sranda.
Já si každoročně koncem dubna vzpomínám na to hezké, co jsem tehdy vnímala - jak jsme ještě před dvaceti lety dávali doma do oken vlaječky, do rukou jsme dostali mávátka a vyrazili spolu s tísici lidmi do prvomájového průvodu. Záviděla jsem starším dětem jejich pionýrské stejnokroje – já byla totiž „jen“ Jiskřička. Všichni lidé vypadali š?astně, my děcka jsme se vyřádily, mávatka v našich rukou neúnavně kmitala od rána do večera a u stánků se dalo koupit spousta dobrot, např. jinak nedostupná ruská zmrzlina.
Během celého dne jsme se potkávali s kamarády, spolužáky, známými, kolegy, ale také jsme se často seznámili s cizími lidmi a já jsem měla pocit, jak je strašně fajn, že se máme všichni tak dobře a jak moc se máme všichni lidé rádi, jaká je mezi námi soudržnost... Holt nevinné dětské oči...
Na Internetu je sice k tomuto tématu informací spousta, ale pokud i vy, naši čtenáři, byste chtěli přispět se svými vzpomínkami, napište mi na e-mail Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. a ráda vaše komentáře či články (případně fotografie) na našich stránkách uveřejním.